Oslavy velikonočních svátků v průběhu dějin.
Víra ve zmrtvýchvstání ukřižovaného a pohřbeného Ježíše je jádrem křesťanství. Tuto událost si připomínáme při slavení velikonočních svátků.
Vývoj oslav Velikonoc
Oslavy Velikonoc prodělaly mnohé změny. Prvotní církev slavila velikonoční tajemství každou neděli. Koncem druhého století se začala slavnost utrpení a vzkříšení slavit v době, o níž se soudilo, že je skutečným výročím Velikonoc, tedy v den židovského svátku pesach, a to během jediné noci. Protože v datu slavení vznikly v prvotní církvi rozpory, neboť část křesťanů se držela termínu původního židovského svátku, zatímco jiní slavili Velikonoce na památku Ježíšova vzkříšení až v neděli po židovském svátku, koncil nicejský v roce 325 určil datum Velikonoc na neděli po prvním jarním úplňku. V pozdější době je zavedena příprava na tyto svátky v podobě čtyřicetidenního postu. Další významnou změnou je rozložení slavení z jednoho dne na tři – pátek, sobotu a neděli. Koncem středověku byl do velikonočního tridua zahrnut také čtvrtek, jako oslava památky ustanovení eucharistie. Úpravy po Tridentském koncilu dle nového římského misálu z roku 1570 přesunuly oslavy velikonoční vigilie na sobotní ráno. Tím došlo k uprázdnění předvečera neděle vzkříšení. Toto uprázdněné místo zaplnila pobožnost nazývaná Vzkříšení. Tato pobožnost přejala nemálo prvků ze samotné liturgické bohoslužby a upravila je způsobem přístupným pro věřící: procesí, nesení velikonoční svíce, okuřování, vyzvánění zvonů. Vznik a rozšířenost této pobožnosti ukazovala potřebu církve slavit vzkříšení Krista slavnostním způsobem v odpovídající čas, tedy předvečer neděle. Na toto reagovaly reformy ve 20. století, kdy po úpravě misálu v roce 1970 všechny obřady velikonoční vigilie byly přesunuly opět na sobotní večer.
Oslavy velikonočních svátků v době Gregora Johanna Mendela.
Johann Mendel (nar. 20. července 1822) přichází roku 1843 do augustiniánského kláštera na Starém Brně, kde se stal řeholníkem a přijal řeholní jméno Gregor.
Tento klášter byl v 19. století centrem kultury, vědy a umění. Mendel byl ohromen krásou zdejší liturgie. Každý den při ranní mši zpívali fundatisté – klášterem vydržovaní zpěváci – chvalozpěv Salve regina, o nedělích a svátcích byly bohoslužby doprovázeny sborem a orchestrem.
V té době byla mše svatá sloužena výhradně v latinském jazyce, a to v ranních či dopoledních hodinách. Národního jazyka bylo povoleno užít při mši jen při čteních z Písma, popř. při kázání. Kněz pronášel své modlitby potichu, on i věřící byli obráceni jedním směrem, směrem ke Kristu ve svatostánku. Celebrant se na věřící obracel jen v okamžicích, kdy mluvil přímo k nim. Večerní mše povoleny nebyly, konaly se ale různé pobožnosti s kázáním a požehnáním v jazyce lidu.
Mendel jako řeholník, nyní již znalý latiny, se aktivně zapojovat do bohoslužeb, nejprve jako ministrant, po vysvěcení na kněze mši sv. sám sloužil, a to většinou formou tzv. tiché, recitované mše u jednoho z mnoha oltářů starobrněnského kostela. Brno v 19. století bylo jazykově smíšené, i v klášterním kostele na Starém Brně byly slouženy samostatně bohoslužby pro německé a české obyvatele. Pokud Mendel při mši kázal, tak většinou v německém jazyce.
Jako v celé církvi, tak i ve Starobrněnském opatství, začíná čtyřicetidenní doba postní Popeleční středou, kdy byl žehnán popel z uschlých jívových ratolestí z loňské Květné neděle. Tímto popelem byla značena čela věřících se slovy „Pomni, člověče, že prach jsi a v prach se obrátíš“.
V době postní zmizela v kostele veškerá okrasa, oltářní obraz v kostele se zakryl fialovým plátnem s bílým křížem, rovněž barva bohoslužebných rouch se změnila na fialovou. S výjimkou čtvrté neděle postní mlčely varhany. Řeholníkům z jídelníčku zmizelo (s výjimkou neděle) maso, vejce, mléko či máslo.
Doba postní je na chvíli přerušena o 4. neděli postní, zvané „Laetare“ (označení je odvozeno od mešní antifony Laetare Ierusalem – Raduj se, Jeruzaléme). Liturgické texty jsou prolnuty nadějí na spásu a povzbuzují k radosti. Fialovou barvu menších rouch v ten den nahradí barva růžová.
O Smrtné neděli – páté postní – byly zahaleny v kostele všechny kříže na připomenutí textu evangelia, který se tehdy předčítal, kdy židé chtěli kamenovat Krista, on se však před nimi skryl. Kříže se odhalují až při obřadu Velkého pátku.
Na Květnou neděli byl na památku Kristova vjezdu do Jeruzaléma průvod mimo kostel, lid s požehnanými větvičkami jívy za zpěvu antifon obešel celé Klášterní náměstí. Když průvod dojde zpět ke chrámovým dveřím, tyto jsou uzavřeny, za dveřmi zpěváci jako by vítali svým zpěvem přicházejícího Krista. Když kněz zatluče křížem na dveře, tyto se ihned otevřou, na znamení, že i nám Ježiš Kristus svou smrti otevřel brány nebeského Jerusalema. Průvod ubírá se do chrámu a začne mše svatá. Při mši se zpívaly z kůru pašije v jazyku lidu, zatímco kněz četl u oltáře potichu pašije latinsky. Po ukončení obřadů si pak lidé zastrčili požehnané větvičky doma za kříže, svaté obrázky či do klíčícího obilného pole nebo zahrady k ochraně svých domovů a polí.
Po celou dobu postní se konaly odpolední či večerní pobožnosti s postním kázáním a poučením či oblíbené pobožnosti křížové cesty, a to buď v němčině či češtině, dle toho, zda pobožnost byla určena pro české či německé farníky. Jak bylo napsáno v publikaci z té doby: „Pobožnostmi těmi věřící duchovně se vzdělávají, duch kajícnosti a spasitelného pokání v nich se budí a ku mravnému zdokonaleni jejich a polepšeni života valně se napomáhá.“
Týden před Velikonocemi je zvaný Svatý týden nebo Pašijový týden, jeho vrcholem je tzv. Velikonoční triduum či velikonoční třídenní. Začíná se na Zelený čtvrtek, pokračuje Velkým pátkem, Bílou sobotou a končí na neděli Zmrtvýchvstání. Připomíná umučení, pohřbení a vzkříšení Ježíše Krista.
Obřady se konaly vždy v dopoledních hodinách, a to latinsky. Jen texty epištol a evangelia se četly německy či česky. Celá bohoslužba od začátku do konce byla záležitostí kněze, nanejvýš ministrantů, kteří kněžím odpovídali. Věřící byli pasivní, účastnili se jen soukromou modlitbou nebo lidovým zpěvem z kancionálů.
Proto pro malou srozumitelnost byly dopolední obřady tridua obecným lidem méně navštěvovány. O to větší účast byla na večerních pobožnostech, které byly v jazyce lidu – při bdění v zahradě Getsemanské, u Božího hrobu či při vyvrcholení oslav, na „Vzkříšení“.
To se v sobotu večer v kostele rozsvítila všechna světla. Kněz s ostatními jde tichosti k Božímu hrobu, kde po žalmu a modlitbě okouří vystavenou Nejsvětější svátost a zazpívá: „Vstalť jest této chvíle ctný Vykupitel“. Po zapění ihned ministranti počnou zvonit a průvod vychází ven z kostela. V jeho čele se nese kříž, korouhve, za nimi školní děti, pak mládež, spolky, hudba, zpěváci, ministrant, nesoucí sošku „Vzkříšení“, ministranti nesoucí paškál, svíce, zvonky, kněží, kdy jeden z nich kadidlem okuřuje Nejsvětější Svátost, nesenou opatem pod baldachýnem, a potom ostatní věřící. Při průvodu se zvoní všemi zvony. Průvod prochází určenou trasou a vrací se zpět do kostela k hlavnímu oltáři, kde je postavena soška vzkříšeného Krista. Pobožnost se potom ukončí zpěvem chvalozpěvu „Te Deum Laudamus“ a slavnostním požehnáním.
